slider slider slider slider


 
 
 
Nastavení fotogalerie

jsem....

 

* žena, která vidí krásu i tam, kde jiní ne... povznášející

* rebelka, která se i přes nepříznivé životní okolnosti a pochyby svých nejbližších rozhodla jít za svou touhou fotit... odvážné

* máma jedinečného stvoření jménem Ela... poučné

* člověk, který intuitivně vidí do duší a říká, co cítí... otevřené

* studentka školy života... přínosné a nenahraditelné

* absolventka Policejní akademie ČR, SOŠ CBDS, gymnázia, ZŠ, MŠ a jesliček... nepodstatné

...................................................................................................................................

moje cesta....


 
 
Nastavení fotogalerie

život dal, život vzal....

Umřela mi máma...

Do svých 27 let jsem žila vcelku spokojeným běžným životem. Až do poslední červnové neděle, kdy mě táta ráno probudil se slovy: „Máma umřela.“ Nevěřila jsem... to přece nemohla být pravda! Byla sice vážně nemocná, ale určitě existuje způsob, jak se může uzdravit. Dny ubíhaly a já pořád čekala, že se někde objeví, že zavolá. „Nemohla mě tady přece nechat, když ji budu ještě potřebovat!“ křičelo to zoufale ve mně.

Ale mohla... A tak nezbývalo, než se s tím začít smiřovat. Neměla jsem v té době ani zdání, že mi to bude trvat téměř 9 let, než její smrt přijmu... než začnu doslova respektovat její rozhodnutí, že už tady nechtěla být.

 

Manželství a dítě to vyřeší...

Když se mi začátkem roku 2005 rozpadl vztah, měla jsem už všeho po krk. Zase další citová a materiální investice, která nedopadla. Co s životem dál? Časem mi v hlavě uzrál plán. Až se objeví mužský, který mě bude mít rád a já budu mít ráda jeho, tak si ho vezmu, budeme spolu mít rodinu a já se tak vypořádám s bolestí, kterou jsem po odchodu mámy pořád cítila.

A jak jsem si to naplánovala, tak se to začalo postupně uskutečňovat. Se svým budoucím manželem jsem se seznámila v květnu 2005, o osm měsíců později jsme se sestěhovali, pak jsem si řekla o svatbu, která proběhla po roce od seznámení a v dubnu 2007 se nám narodila holčička Ela. Jenže ouha, ta bolestivá rána po smrti maminky se tím vůbec nehojila. Dokonce byly chvíle, kdy jsem se trápila ještě víc, protože jsem si uvědomovala, že se toho krásného stvoření nedožila. Došlo mi, že tohle „řešení“ má vážné trhliny.

Začalo mi taky docházet, jak málo mám se svým mužem společného, jak jsem na většinu věcí sama a jak si přestáváme rozumět. V té době jsem ale hledala příčinu ve všem možném, co bylo kolem mě, včetně něj. Pokusy o zlepšení manželství ztroskotávaly, a tak jsem po více než roce nespokojeného života přijala rozhodnutí, že takhle dál žít nechci. Byl to obrovský vnitřní boj. Největší výčitky jsem měla z pocitu, že beru Elince tátu, ale pomyšlení, že bych takhle žila ještě další roky, bylo pro mě nepřijatelné.

 

Rozvod byl jen začátek...

A tak jsem zůstala s ani ne tříletou Elinkou sama. Byla jsem v té době na mateřské, ale už od narození Elinky jsem cítila, že se do státní správy, kde jsem v té době sloužila, vrátit nechci. Lákalo mě fotografování na vlastní noze. Dodnes nevím, kde jsem tenkrát k tomuhle kroku vzala odvahu. Bylo to v době, kdy se od nás můj manžel odstěhoval, věděla jsem, že na všechno budu sama a že mi za dva měsíce končí mateřská a s tím i zdroj financí, byť ne bůhvíjaký. Byly to krušné začátky, ale nelituju toho.

Ještě v tom samém roce jsme se v klidu domluvili na svěření dcery do mé péče, na výši výživného, rozdělení majetku a v září nás soud rozvedl. V té době jsem si myslela, že to nejtěžší mám za sebou. Ale kdysi někdo řekl, že myslet znamená nic nevědět. To byl můj případ. Neměla jsem ani tušení, že mě čeká ještě něco mnohem výživnějšího.

Jako by nestačilo, že jsem se téměř nepřetržitě starala o Elinku, která byla navíc po nástupu do školky každou chvíli nemocná, obstarávala domácnost, k tomu jsem fotila a mnohdy po nocích zpracovávala fotky. Vše mi ještě vydatně ztěžoval můj bývalý manžel, který si naši dceru přestal brát podle domluvy každý druhý víkend a bral si ji, jak se jim to s přítelkyní zrovna hodilo. To mi komplikovalo plánování práce, protože jsem fotila hlavně svatby a ty jsou většinou o víkendech. A to ani nemluvím o tom, že maminka mi chyběla pořád dál.

Ani moje rodina nebyla tím, co bych v té době potřebovala. Táta se jako „hlídací“ dědeček neprezentoval, rodiče mého bývalého manžela jsou od nás sto kilometrů daleko, moji bráchové mají své životy, a tak nebyl až na výjimečné situace téměř nikdo, kdo by mi aspoň párkrát v týdnu na chvíli s něčím pomohl. Bohudíky alespoň za pomocnou ruku Elinčiny babičky, která nejednou o víkendu, když jsem fotila, přijela bez ohledu na vzdálenost, která nás dělí, Elinku pohlídat. Byla jsem doslova vyšťavená. Propadala jsem se finančně, protože jsem k běžným nákladům ještě splácela úvěr na byt, ale byla jsem vším tak zavalená, že jsem nezvládala brát víc zakázek. Ztrácela jsem půdu pod nohama a cítila strach a beznaděj.

 

Musím něco udělat, nebo se utrápím...

Ale co dál? Tohle přece nemůžu dlouho vydržet. Věděla jsem, že musím něco udělat, něco změnit... a že musím začít u sebe. Když mi v dubnu 2011 přišla od kamarádky pozvánka na přednášku Zdeňky Jordánové, cítila jsem naději. A nemýlila jsem se. S téměř každou Zdenčinou větou jsem si uvědomovala, čím vším si zbytečně komplikuju život. A s naprostou zřetelností jsem pochopila, že jediný, kdo můj život může změnit, jsem já sama.

Proto jsem poprosila o pomoc Gábinu - Zdenčinu kolegyni. Metodou odblokování mi pomohla přijmout smrt mojí maminky a podívat se na to úplně jinýma očima, smířit se s tím, že můj táta je prostě takový, jaký je a nemá smysl snažit se ho nějak změnit a taky mi vysvětlila, jak si nastavit hranice vůči mému bývalému manželovi a jeho přítelkyni. Doporučila mi několik knížek od Zdeňky, které mi postupně rozkrývaly nové a nové věci, o kterých jsem do té doby neměla ani ponětí. Pomalu se mi začal měnit život k lepšímu.

 

Peklo a jeho konec v nedohlednu...

To největší peklo bylo ale teprve přede mnou. Do všech záležitostí ohledně Elinky začala od rozvodu postupně stále intenzivněji vstupovat nová přítelkyně (později pak manželka) mého bývalého manžela a v květnu 2011 společně iniciovali soudní řízení se záměrem dosáhnout změny výchovy na střídavou a snížení výživného. Po boku jim stála jedna z nejlepších právniček Vysočiny. Rozjelo se martyrium... soudní stání, návštěvy psychocentra, kontrola z finančního úřadu, policejní vyšetřování, znalecké zkoumání dětskou psycholožkou, předkládání desítek důkazních materiálů o příjmech a pokus o domluvu přes mediační službu.

Učila jsem se žít bez Elinky, když byla v rámci střídavé péče u svého otce a jeho ženy a vyrovnávala jsem se se situacemi, kdy chtěla být ještě víc s tatínkem, protože "taťka si se mnou pořád hraje, ale Ty musíš pracovat". Z rozhodnutí soudu jsem se spolu s bývalým manželem a pak i s jeho ženou musela setkávat při pravidelných sezeních v Psychocentru, která měla za (marný) cíl vylepšit vzájemnou komunikaci.

Byla jsem vyslýchaná policií, protože mě manželka mého bývalého muže obvinila z pomluvy. Spatřovala ji v tom, že jsem ve školce, kam Elinka chodila, předložila rozhodnutí soudu o přibrání znalce k podání znaleckého posudku. Několikrát jsem byla nucena vysvětlovat na odboru sociálních věcí své chování, které Elinčin otec se svou manželkou spatřovali jako nevhodné a nezodpovědné. Prošla jsem zkoumáním dětské psycholožky a z jejího znaleckého posudku jsem měla pocit, že z nás tří dospělých mám nejhorší předpoklady pro výchovu já.

U soudních líčení jsem předkládala výpisy ze svého účtu, na kterých jsem musela u každé příjmové položky uvádět, co je to za peníze, včetně stovkových položek za oblečení, boty a hračky po Elince, které jsem prodala maminkám přes internet. Zpovídala jsem se, za co utrácím peníze, co jsem dala Elince k narozeninám a kde beru na živobytí, když nevydělám dost focením. Trvalo to nekonečné dva roky.

 

Elinka odešla žít k tátovi....
.
Až do konce jara 2015 vcelku fungovala střídavá péče, kdy byla Eli týden u mě a týden u svého táty a jeho nové rodiny, kde má Eli sestřičku. Pak jsem ale začala cítit, že se něco mění, že chce Eli trávit i část týdne, kdy má být se mnou, u táty a že si spolu přestáváme rozumět. Chtěla jsem vědět, co se děje, tak jsem se Elinky jednoho dne zeptala, jestli ji něco trápí nebo jí u mě něco nevyhovuje. Jako první mi řekla, že jí vadí, že u mě nemá pravidelnou stravu.
.
Hned se mi vybavilo, jak před časem přinesla jídelníček na celý týden, který vymyslela teta a společně ho s Eli sepsaly, protože teta si myslí, že Elinka u mě nemá dostatečně výživnou stravu a pořád vařím polífky ;-) U taťky funguje jídlo na povel, takže Eli měla představu, že budu hlásit např. "Tak a teď si dáme svačinku." Na mou otázku, co když zrovna nebude mít hlad, mi odpověděla: "Tak Ti to řeknu." Hlava mi to nebrala, ale rozebírat dál to nemělo cenu. Přiznávám ale zcela upřímně, že vyptávání se, kolik je hodin a kdy už začnu vařit oběd mě v jogínském klidu ještě nenechává. Napadlo mě jen, na co dalšího přinese Eli manuál příště.
.
Druhá věc, co mi řekla, že se jí na mně nelíbí, bylo, že jezdím na semináře, které jsou k ničemu, že to stojí peníze a k životu to nepotřebuju. Bylo mi jasné, odkud vítr fouká, ale nemělo smysl zlobit se na Eli. Další důvody, proč chce být víc s tátou, byly, že si s ní nehraju tolik jako oni a že u nich má sestřičku. Věděla jsem i o tom, že u táty je všechno nalajnované a systematicky řízené, takže Eli se nemusí téměř o nic starat a je to tak pro ni samozřejmě pohodnější, než si hlídat svoje záležitosti a rozhodovat se, co a jak chce. Jednou se u mě dokonce nedokázala vybrat, co si má vzít na sebe na spaní a prosila mě, abych jí dala rozkaz.
.
Když jsem se jí pak ptala, jak to chce dál, aby jí to vyhovovalo a byla spokojená, řekla mi, že by chtěla být už jen u taťky a za mnou chodit jednou za 14 dnů na víkend. Se slzami na krajíčku jsem jí slíbila, že se na tom s taťkou domluvíme. Sešly jsme se s ním, on s tím souhlasil a Eli za pár dnů odešla.
.
.
.
Vídám Elinku sotva jednou za měsíc....
.
První týdny bez ní jsem brečela u kdečeho, co mi ji připomínalo, ale postupně jsem se s tím smiřovala, protože jsem věděla, že jsou věci, které jí teď dát prostě nedokážu. To jsem ale ještě nevěděla, že ji uvidím sotva jednou za měsíc. Důvody byly všelijaké, ne vždy však pádné. V listopadu ale najednou Eli sama přišla s tím, že by se mnou zase chtěla strávit týden. Řekly jsme to jejímu tátovi a já se těšila, že si jí konečně téměř po půl roce zase na pár dnů užiju. Ale ouha.... na můj dotaz, jestli s tím týdnem teda můžu počítat, mi od otce přišla zpráva, že o tom s Eli mluvil a že ke mně chce jen na víkend, že v týdnu bysme spolu byly stejně jen večer. Když jsem se pak Elinky ptala, jak na to přišla, že u taťky ji taky přece nikdo nevyzvedává ze školy po obědě a nevodí ji pak zpátky na kroužky, odpověděla mi, že jí to tak řekli teta s taťkou. Po tomhle víkendu jsem ji zase měsíc a půl neviděla a pak mi byla přidělena na den a půl po Štědrém dnu.
.
Když jsem si ji na Boží hod převzala, pochválila jsem jí novou bundu a její reakce mě hned uzemnila.... "To je kabát, je značkovej a musím na něj dávat pozor." Doma pak následovaly další zvídavé a čisté lásce ani ne devítiletého dítěte odpovídající dotazy jako - proč jsi pro mě přijela pozdě (říkala teta s taťkou), proč jsi v kavárně odešla ode mě od stolu, proč jsi tetu nepozdravila, proč nosíš ten šátek přes legíny (teta říkala, že to vypadá divně), proč jsi se nebyla podívat ve škole na divadlo (teta říkala, že si ani neuděláš čas, abys přišla). Tak jsem to s ní láskyplně probrala, vysvětlila jsem jí, že když taťkovi napíšu, že si pro ni přijedu po desáté, tak je to v 10:40 hod. stále ještě "v normě", připomněla jsem jí, že od stolu v kavárně, kde byla s tetou, mě poslala pryč sama, a že jsem zdravila ji i tetu současně. Řekla jsem jí, že šátek nosím přes legíny proto, že se mi to tak líbí a pomohla jsem jí si vzpomenout, že na divadelním představení jejich kroužku jsem byla, ale o pár dnů dřív než teta s taťkou, když hráli pro sousední mateřskou školu.
.
Po Vánocích jsem se s Eli domlouvala, že bysme se mohly začít vídat pravidelně opravdu každý druhý víkend. Souhlasila, ale chtěla, aby se to začalo brát až od Nového roku. Já jsem ale paličatě trvala na svém, že už od svátků, a to se mi vrátilo jako bumerang. Když si ji po návštěvě u mě otec odvezl, ani ne do hodiny volal a ptal se mě, na čem jsme se s Eli domlouvaly, že mu brečela v autě, že za mnou hned po čtrnácti dnech jít nechce a že se mi to bála říct, abych si nemyslela, že ji nemám ráda. Takže jsem se zase stáhla a nechala ji, aby si řekla, až bude chtít přijít.
.
Viděly jsme se v půlce ledna, ale najednou už ke mně chtěla jen na pár hodin v sobotu. Pak jsem o ní zase měsíc nic nevěděla, až se sama ozvala o jarních prázdninách, když byla u babičky. Kdykoliv jsem jí volala k tátovi, prohodila se mnou tři, čtyři věty a už končila hovor. Od malička u ní totiž teta s tátou seděli a poslouchali, co si budeme při telefonování říkat, a podle mě to v ní zůstalo. Jednou mi řekla, že když mi chce zavolat, tak se jí ptají, proč mi chce telefonovat a co mi chce říct a že už se jí pak ani volat nechce. Ani se jí nedivím. U babičky ale odposlech nemá, tak jsme si spolu volaly a domluvily jsme se, že si pro ni přijedu v sobotu navečer a zůstane u mě do neděle. Slíbila jsem jí, že to s taťkou domluvím. Hned druhý den ráno jsem mu psala, jestli s Elinkou mají na tu dobu nějaké plány. Další den mi odepsal, že s Eli mluvil, že v sobotu chce spát u nich a že v neděli by to šlo tak od devíti do tří.
.
.
.
Elinka mi zmizela ze života, ale není nic silnějšího než láska
.
Vyzvedla jsem si ji tedy v neděli v devět a když jsme přijely domů, ptala jsem se jí, co se stalo nebo změnilo, že dva dny po tom, co jsme se domluvily, že pro ni přijedu v sobotu, mi taťka píše, že chce spát u nich. Odpověď byla dost výmluvná: "Mami, ale já nechci, aby sis myslela, že mě teta s taťkou k něčemu přemlouvají." Řekla jsem jí, že si to myslet nebudu, ale ať mi poví, proč se rozhodla jinak. Nedověděla jsem se nic, protože se prý o tom se mnou nechce bavit.
.
Odpoledne jsem si s ní chtěla popovídat, abych pochopila, co se děje, že za mnou bez zjevného důvodu nechce trávit už ani víkend, byť jednou za měsíc. Odpovědi jsem se nedočkala. Ani se mi nedívala do očí, pak jsme obě brečely a pořád opakovala, že mi to neumí říct, že to nedokáže. Jediné, co jsem si z malých střípků poskládala, bylo, že jí o mně někdo něco řekl, ona neví, jestli je to pravda a rozhodnout o tom prý může jen soud. Těžko se hájit proti něčemu, co nebylo vyřčené. Nakonec jsem se jí ptala, jestli se na příště mám ozvat já nebo jestli dá vědět ona. Jen na mě smutně koukala a na moji otázku: "Nebo už za mnou nechceš chodit vůbec?" odpověděla "Já Ti to teď říct nedokážu." Od poloviny února jsem ji neviděla....
.
Právě teď (duben 2016) je Eli po zápalu plic. Když je bolavá duše, dává to vědět přes bolest těla.... zápal plic mnohdy vyjadřuje zoufalství, únavu ze života a citové rány, kterým není dovoleno, aby se zhojily /Miluj svůj život - Louise L. Hay/.
.
.

 

♥ ♥ ♥ ♥ VĚŘÍM KAŽDOU BUŇKOU SVÉHO TĚLA, ŽE LÁSKA SI PORADÍ S NENÁVISTÍ STEJNĚ JAKO SVĚTLO S TMOU ♥ ♥ ♥ ♥ 

.

Učitel se objeví, když je žák připraven...

Přežila jsem to a dodnes další životní zkoušky zvládám jen díky tomu, že jsem na Gábininu pomoc a Zdenčiny knížky postupně navazovala dalšími terapiemi, knihami, semináři a kurzy, které mě transformovaly a posilovaly. Byly sice chvíle, kdy jsem se propadala a měla jsem nakročeno i k psychologovi, ale nakonec jsem to ustála vlastními silami.

 

O TO, CO JSEM SE NA SVÉ DLOUHÉ CESTĚ NAUČILA, SE S VÁMI BUDU RÁDA DĚLIT. I KDYŽ JE ZKUŠENOST NEPŘENOSITELNÁ, JEJÍ SDÍLENÍ VÁM MŮŽE TU VAŠI CESTU KE ZMĚNÁM USNADNIT :-)

 

 S láskou.... Lea